VYDÁVÁNÍ PLACENT RODIČŮM PO PORODU
Release of placenta to parents after the birth
Barták, A.
Porodnicko-gynekologické oddělení Městské nemocnice Neratovice
primář MUDr. R. Wohlgemuth
Souhrn
Autor se zabývá právními otázkami vydání placenty rodičům po porodu proběhlém ve zdravotnickém zařízení. Vydání placenty rodičům nemá oporu v právním systému České republiky a žádný výklad platných právních norem jej neumožňuje. Je porušením zákona 372/2011 o zdravotních službách a za takové jednání zdravotnickému zařízení i fyzické osobě nepodnikající může být uložena pokuta do výše 500000 Kč. Jakákoliv dohoda mezi zdravotnickým zařízením a rodiči je z tohto hlediska irelevantní. Zcela jiná situace nastává při porodu mimo zdravotnické zařízení, které není z hlediska práva zdravotní službou, je tak mimo působnost příslušného zákona a rodiče jsou při nakládání s placentou omezeni jen §§ 111 a 112 zákona 89/2012 Sb.(občanského zákoníku). Pokud by se mělo legalizovat vydávání placent rodičům i z porodů, k nimž došlo ve zdravotnických zařízeních, musel by se novelizovat zákon 372/2011, nebo by k této problematice musel vydat příslušný nález Ústavní soud ČR.
Abstract
The author deals with legal issues concerning the release of placenta to parents after the birth, which took place in a medical facility. In this case, the release of placenta to parents is not supported by the legal system of the Czech Republic and none of the interpretations of our law enable it. According to the act 372/2011 regarding medical services, it is considered to be against the law. For such actions a fine up to 500000 CZK (more than 20000 USD) can be imposed on a medical facility or an individual without entrepreneurship. Any possible agreement between a medical facility and parents is from this point of view by all means irrelevant. On the other hand, giving birth outside a medical facility is not considered to be a medical service by the law and therefore the corresponding law does not apply to this situation. Parents are limited only by §§ 111 and 112 of the Civil Code law 89/2012. If the release of placenta were to be legalised in the case of giving birth inside a medical facility as well, amendments would have to be made to the law 372/2011 or a corresponding Finding would have to be released by the Constitutional Court of the Czech Republic.
1. Úvod
Už před několika lety se začaly objevovat požadavky matek odnést si placentu svého dítěte po porodu s sebou domů a užít ji pak k účelům víceméně rituálním; plodová lůžka se zakopávala pod strom nebo se zazdívala do základů domu (znám případ placenty, která několik let čekala v mrazicím boxu na vydání stavebního povolení). V poslední době se tyto žádostí množí a využití placent se rozšířilo i o jejich konzumaci matkou. Placenty se buď suší a pak se upravují do kapslí k perorálnímu užití (různé subjekty dokonce takové zpracování za úplatu nabízejí), možná je však i konzumace ve stavu čerstvém a na internetu lze nalézt návod k přípravě placentového koktejlu; doporučuje se rozmixovat plodové lůžko s banánem a dalším ovocem a před konzumací ozdobit snítkou máty. (Kdo nevěří, ať tam běží: https://www.zpracovaniplacenty.cz). Chuťově to však prý není nic moc (osobní sdělení nejmenované pacientky).
Personál porodních sálů se tedy čas od času setkává s požadavkem na vydání placenty a porodník je tím obvykle uveden do rozpaků. Tuší, že pokud jde o zacházení s odňatými částmi lidského těla, nebude to tak jednoduché; že dědeček si asi nemůže vyžádat svou amputovanou končetinu, aby ji dal vnukům na hraní, ačkoliv je jistě jeho. Ale jak je to s tou placentou? Komu ta vlastně patří? A který předpis to řeší a jak vůbec? Někdy se tedy lůžko vydat zdráhá, a potom nastává druhé dějství: rodička nebo její doporovod tasí text, v němž se v právnicky šroubovaných větách skloňuje ve všech pádech Listina lidských práv a svobod, nejméně jednou se cituje myšlenka, že "každý může činit vše, co zákon nezakazuje", hovoří se o “integritě lidské bytosti” a jiných lékaři málo srozumitelných záležitostech ... a z toho všeho má pak vyplynout, že odnést si placentu domů je nezadatelným právem rodičů dítěte.
A v tuto chvíli porodník:
- jat posvátnou hrůzou z paragrafů (neboť pod zmíněným "právním rozkladem" je podepsán někdo, o němž lze ze zkratek kolem jeho jména soudit, že se mu dostalo juristického vzdělání) placentu vydá, přesvědčen, že v opačném případě stane jako obžalovaný před soudem.
- tuší, že to vše má nějaký háček, připraví proto text jakéhosi "poučení" nebo "prohlášení" rodičů, nechá si jej od nich podepsat a má osvobozující pocit, že tím jakoukoliv odpovědnost přesunul na někoho jiného.
- vydat placentu striktně odmítne, snese nenávistné pohledy rodičů, ale zůstane v něm znepokojivý osten pochybnosti, zda jednal správně a nečeká jej přece jen nějaký malér.
- dělá, že o požadavku rodičky nic neví, a placentu si ve své režii zobchoduje porodní asistentka. (V praxi asi nejčastěji užívané řešení.)
Autor tohoto článku předesílá, že není vyznavačem magického zacházení s plodovými lůžky a po narození všech svých dětí je neváhal hodit do odpadu. Na druhé straně si uvědomuje, že placenta skutečně není obvykle předmět nebezpečný a jeho osobní stanovisko jako bytostného liberála by se nejvýstižněji dalo vyjádřit slovy "dělejte si s tím, co chcete, jen mne do toho netahejte". Ale protože pracuje jako porodník na oddělení, které se profiluje jako přátelské k “alternativním” rodičkám, právě tato poslední podmínka není často splněna. To se stalo impulsem ke vzniku následujícího textu, jehož ctižádostí je objasnit legislativní problematiku celé záležitosti slovy nezaujatými a srozumitelnými i právnickým laikům.
2. Právní situace v ČR
Základním zákonem pro českého zdravotníka je tzv. Zákon o zdravotních službách č. 372/2011 Sb. Ten řeší i zacházení s částmi odňatými z těla při poskytování zdravotní péče ve svém § 81, a to poměrně jednoznačně. Cituji:
(1) Část těla odebranou pacientovi při poskytování zdravotní péče … lze uchovat a použít
a) pro potřeby vědy, výzkumu nebo k výukovým účelům ve zdravotnictví,
b) pro použití při léčbě příjemce lidských tkání a buněk podle zákona o lidských tkáních a buňkách,
c) pro potřeby transplantací podle zákona upravujícího transplantace,
d) k použití pro výrobu léčiv podle zákona o léčivech a podle zákona o lidských tkáních a buňkách,
e) pro potřeby stanovené jiným právním předpisem.
Následující § 82 pak ve svém prvním odstavci expresis verbis upřesňuje, že se to týká i našeho oboru:
(1) Při nakládání s plodem po potratu a dále s plodovým vejcem bez obalu, plodovým lůžkem (placentou) nebo těhotenskou sliznicí, které byly vyňaty nebo vypuzeny z těla ženy, se obdobně použijí ustanovení §81
Pomiňme, že zákonodárce asi místo “plodové vejce bez obalu” chtěl napsat “bez plodu”; inu, chybička se vloudila. Ale zákon platný je a zakopávání placent ani jejich mixování s ovocem pod písmeno a) odstavce 1 paragrafu 81 zařadit opravdu nelze, o písmenech ostatních nemá smysl uvažovat, protože odkazují na nějaký právní předpis, který pro netradiční využití plodových lůžek ovšem neexistuje.
Pokud se placenta tedy nepoužije k některému z předchozích taxativně vyjmenovaných účelů (taxativní výčet je takový, který je konečný), má zákonodárce opět jasno, co s ní, a vyjadřuje to v § 91 uvedeného zákona:
Části těla odebrané v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb, plod po potratu, plodové vejce, plodové lůžko (placenta) nebo těhotenská sliznice...se zpopelňují ve spalovně poskytovatele, nemá-li poskytovatel vlastní spalovnu, ve spalovně jiného poskytovatele nebo v krematoriu...
Formulace je jasná a kdo si myslí, že koneckonců o nic nejde, tomu doporučuji číst zmíněný zákon dále, až do části, která je nadepsána "Správní delikty". Podívejme se zejména na § 114, z jehož odst. 1 doporučuji pozornosti písm. h):
(1) Fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že
...
h) část těla odebranou pacientovi...uchovává nebo použije v rozporu s § 81 odst. 1 nebo 2.
Pokračuje pak odstavcem dalším, kde se pod písmenem b) uvádí:
(2) Za přestupek lze uložit pokutu do
...
b) 500000 Kč, jde-li o přestupek podle odstavce 1 písm. h)...
Pozor, povšimněme si, že přestupku se dopustí fyzická osoba. Pokuta tedy může být uložena nejen poskytovateli zdravotnických služeb, ale třeba i jeho zaměstnanci! Poskytovatel, ať osoba právnická nebo fyzická podnikající, má samozřejmě odpovědnost také, pokuta je stejná a pojednává o tom následující § 115, který zní podobně.
Tolik zákon o zdravotních službách.
Další norma, která se vyjadřuje k nakládání s částmi lidského těla, je zákon č. 89/2012 Sb., jenž známe pod názvem Občanský zákoník (nový), a to ve svých §§ 111 a 112. Ale ten nám k naší problematice popravdě moc neřekne a vyjadřuje se navíc dost obecně. § 111 zakazuje nakládat s odňatými částmi způsobem nedůstojným a způsobem ohrožujícím veřejné zdraví, taxativně vyjmenovává, k čemu pouze lze použít části lidského těla ( "k účelům zdravotnickým, výzkumným nebo vědeckým") a stanovuje povinnost souhlasu člověka, z něhož část těla pochází. Zajímavý je odst. c), který říká doslova: "O tom, co má původ v lidském těle, platí obdobně to, co o částech lidského těla." Někomu jistě poslouží k vtipným a poněkud cynickým úvahám, zda se musí zacházet důstojně opravdu se vším, "co má původ v lidském těle". Z § 112 pak plyne, že na odňatou část těla se nedá hledět jako na věc movitou. Ostatně § 493 uvedeného zákona (Hlava IV – Věci a jejich rozdělení) říká doslova: "Lidské tělo ani jeho části, třebaže byly od těla odděleny, nejsou věcí." Nemohou pak být ani předmětem majetkových práv [1][2], a to odpovídá na otázku v úvodu tohoto článku, čí je placenta: není ničí. Ani matky, ani toho dítěte (což by asi bylo nejlogičtější), prostě nikoho.
Tolik české zákonodárství o placentách.
Co ovšem oddělené části těla jsou, když nejsou věcmi (ačkoliv se s nimi často jako s věcmi nakládá), je složitá právnická otázka, která daleko přesahuje rámec tohoto článku. Koho by to zajímalo, na internetu je k tomu dostupné zajímavé čtení [1]. Jako právnickému laikovi mi to ale hlava příliš nebere a poněkud mne znepokojuje, že když si na chalupě při štípání polínek useknu prst, není ten ukazovák ležící na zemi v dřevníku vlastně vůbec můj. A kdoví, jestli byl můj i v době, když byl ještě na mé ruce! Asi by leccos bylo jednodušší, kdyby některé věci de facto směly být věcmi i de iure.
3. Právní důvody k vydání placenty
Na internetu se dá najít několik "právních analýz", které podporují nárok rodičů na placentu jejich dítěte. Jedna z nich [2], mezi jejímiž autory je uveden Mgr. D. Zahumenský (brněnský právník prohlašující sám o sobě, že byl několik let "předsedou Ligy lidských práv"), je ta, kterou si rodiče nejčastěji přinášejí s sebou k porodu a jí podporují své požadavky. Tato analýza je poměrně konzistentní ve své první části, kde popisuje zcela korektně právní situaci v ČR a poté i v některých státech USA (Oregon, Havaj a Massechussets), ke konci ovšem v málo srozumitelných větách začíná operovat s vágními termíny jako “absolutní osobnostní práva” a “integrita ženy”, aby pak v posledním odstavci prezentovala vývody, nad nimiž čtenáře napadá, že pokud si Mgr. Zahumenský a jeho spoluautorka nedělali vědomě legraci, nemohli být zcela při smyslech.
Tak jejich tvrzení, že "právní předpisy nikde neobsahují zákaz, podle kterého by si žena placentu nemohla ponechat", je sice pravdivé, ale pomíjí skutečnost, že právní předpisy obsahují jednoznačnou povinnost zdravotnického zařízení placentu likvidovat i způsob, jak to udělat. A bylo by věru obtížné vyhovět současně obojímu. Podobná situace, jako kdybych po vozovce jezdil po levé straně a byv za to kárán policistou, hájil se tím, že v zákoně o provozu na pozemních komunikacích není nikde výslovně napsáno, že se vlevo jezdit zakazuje (opravdu to tam napsané není). Zásadu, že "nikdo nesmí být nucen k něčemu, co neukládá zákon a každý může činit vše, co zákon nezakazuje" (to říká čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), zde samozřejmě použít nelze. Ta se týká jen oblastí, které zákon neřeší, což tento případ není. Zde by šlo o postup zvaný in fraudem legis, který spočívá v tom, že se někdo chová podle právní normy, ale tak, aby záměrně dosáhl výsledku právní normou nepředvídaného a nežádoucího [3][4].(Termín lékařům není třeba překládat, neb jsou znalí jazyka latinského: fraudem je akuzativ slova fraus = podvod, lež; legis je genitiv od lex = zákon). Ostatně § 2 odst. 2 občanského zákoníku doslova praví: “zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce; nikdo se nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu”. A ze zákonných předpisů je úmysl zákonodárce jasný: chce, aby se jezdilo vpravo, nikoliv vlevo, a placenty se spalovaly, nikoliv rozdávaly.
Další věta autorů uvedené analýzy, že "v nakládání s (placentou) je (žena) omezena pouze ustanoveními občanského zákoníku, které zakazují nakládání, které by bylo nedůstojné nebo by ohrožovalo veřejné zdraví", by byla pravdivá jen v tom případě, kdyby žena porodila mimo zdravotnické zařízení. Porod doma totiž není zdravotní službou de iure, a proto zákonu 372/2011 nepodléhá. Do záležitosti pak opravdu žádný poskytovatel zdravotních služeb se svou povinností likvidovat placentu nevstupuje a žena si opravdu může dělat s placentou skoro co chce. Pokud to ovšem činí důstojně. (Je-li mixování s ovocem postup důstojný, toť otázka.)
A konečně poslední tvrzení autorů, že placenta "není z hlediska rizika pro ostatní osoby problematická, a není tak ani třeba, aby poskytovatel zdravotních služeb přistoupil k její likvidaci dle zákona o zdravotních službách", je sice možná věcně pravdivé, ale právně naprosto šílené: jako kdybych říkal, že zabít člověka je sice zakázané, ale když to bude někdo, koho není škoda, nemusím se na tento zákaz ohlížet! Jaký by to byl absurdní systém, když by každý směl posoudit, zda zákonné ustanovení má smysl, a pokud by mu ten smysl unikal, bylo by mu dovoleno jej beztrestně nedbat. Pravda, někdy by se to hodilo: také jsem v duchu spílal policistovi, který mne pokutoval za nedodržení rychlostního limitu před základní školou a zůstal hluchý k mé logické námitce, že je červenec, tudíž prázdniny a žádné dítě, které bych mohl ohrozit, teď do školy nechodí. V hloubi duše jsem mu ale musel dát za pravdu; ta značka tam byla a na mně je ji respektovat, nikoliv dumat, proč tam je.
4. Přenesení odpovědnosti na rodiče
Pro současnost je charakteristické, že zdravotníci, obávající se soudních sporů, snaží se zbavit odpovědnosti tím, že pacientům dávají podepsat různá poučení, prohlášení a informované souhlasy. Někteří poskytovatelé zdravotních služeb se tak pokoušejí řešit i problém vydávání placent a domnívají se, že když dají rodičům dítěte podepsat nějaký vhodně formulovaný dokument, odpovědnost přenesou na ně.
Takové počínání je dokladem pozoruhodné právnické naivity. Ve sféře soukromého práva je, pravda, v mnoha případech přípustné, aby subjekty učinily dohodu odchylnou od znění zákona. Zákon o zdravotních službách však je ve většině svých ustanovení normou veřejného práva a veřejnoprávní předpisy upravují skutečnosti, na nichž je třeba (podle zákonodárce) bezvýhradně trvat a odchylku od nich na základě vůle subjektů nepřipouštějí [4].
Domnívám se, že by na tomto místě bylo vhodné vysvětlit rozdíl mezi normami veřejnoprávními a soukromoprávními, neboť je možné, že některým laikům, mezi něž zdravotníci patří, není rozdíl jasný. V zájmu srozumitelnosti dopustím se jistě zjednodušení, ale právníci prominou:
Normy soukromého práva (např. občanský zákoník) upravují vztah mezi osobami (např. občany) a tyto osoby si pak řešení některých situací mohou dohodnout jinak, než stanoví zákon (pokud ten to vysloveně nezakazuje), a zákon se pak užije jen v případě, když se nedohodnou. Dojde-li ke sporu, řeší to soud v procesu tzv. civilním (občanskoprávním) a každá ze zúčastněných osob je v něm stranou.
Normy veřejného práva upravují vztah osoby (např. občana) a jakéhosi "veřejného zájmu" (nazývejme ho stát). Nejedná se tedy o spor mezi dvěma osobami; zde je jednou stranou osoba, protistranou je stát, a i když se tam občas vyskytuje i jiná "osoba" (třeba oběť v kauze ublížení na zdraví podle zákona trestního), není ve sporu stranou, nýbrž má pouze statut svědka. A stejně je to i v případě nakládání s částmi odňatými z těla v rámci poskytování zdravotních služeb: stranami v této situaci je jednak poskytovatel zdravotních služeb, jednak stát (veřejný zájem), nikoliv však ten, z jehož těla orgán pochází. Ten je také jen v postavení jakéhosi ”svědka” a jeho názor nikoho moc nezajímá (krom případů, kdy to zákon stanoví jinak). Stejně tak úmyslné usmrcení jiné osoby zůstane vraždou a bude potrestáno, i když k němu dojde s prokazatelným souhlasem oběti.
Závěrem lze tedy říci, že jakákoliv "dohoda" s matkou nebo otcem či kýmkoliv jiným nebo jejich "prohlášení" nezbavuje poskytovatele zdravotních služeb povinnosti dodržovat ustanovení zákona o zdravotních službách. Té by jej mohlo zbavit výhradně rozhodnutí soudu, jenž jediný může hovořit jménem státu, veřejného zájmu.
5. Nevydání placenty a jeho právní rizika
Zdravotník jako právnický laik může mít strach, že nevydáním placenty, (a tedy splněním povinnosti ukládané mu zákonem o zdravotních službách) zasáhne do osobnostních práv rodičky (jak vyhrožují některé právní "analýzy"), poruší tak nějaký předpis vyšší právní síly a vystaví se možnému postihu.
Osobnostní práva řeší v §§ 81 – 117 již zmíněný zákon 89/2012 Sb.(známý jako “nový občanský zákoník”) v oddíle šestém zvaném “Osobnost člověka”. (Rozvádí tak základní práva obsažená v Listině základních práv a svobod a v mezinárodních úmluvách o lidských právech, podrobněji viz např.[5]).
Doporučuji ostatně každému pro zajímavost do nového občanského zákoníku třeba jen nahlédnout, stačí do jeho první obecné části. Alespoň pro mne to bylo čtení věru podivné. “Koukněte se, spravedlnost musí být nepochybná jako násobilka…” říká komisař Bartošek v jedné z povídek K. Čapka a my laici si tak zákony opravdu představujeme. Jenže právě tento je svých formulacích někdy hodně nejasný, operuje s pojmy více než vágními (např. “obyčejné lidské cítění”) a některé jeho věty připomínají spíše předvolební hesla a budí dojem, že jeho autoři byli vedeni snahou ani ne tak vnést jasno do práva, jako spíše dostát požadavkům povýtce ideologickým. Každopádně nabudeme dojmu, že podle tohoto zákona by bylo možné zažalovat jednání snad opravdu jakékoliv.
S osobnostními právy se ovšem pohybujeme v oblasti práva soukromého, to znamená že ten, jenž by měl dojmu, že tato jeho práva byla pošlapána, musel by se jich domáhat sporem civilním (občanskoprávním) a to vyžaduje určité urputnosti. Vést civilní spor není totiž tak jednoduché, jako třeba podat trestní oznámení, kdy stačí záležitost oznámit např. policii a pak už se nemusím o nic starat (a hlavně nic platit). Civilní spor vyžaduje krom úsilí i náklady finanční, které se vrátí jen v případě sporu vyhraného.
Samozřejmě k žalobě pro porušení osobnostních práv dojít může. Lidé jsou všelijací, někteří hodně divní a na občanskoprávní soud se může obrátit kdokoliv s čímkoliv, byť je to naprostý nesmysl, a soud se tím musí nějak zabývat. Ale podat něco k soudu neznamená ještě s tím u soudu uspět. Soudci bývají většinou lidé soudní a příčetní a konkrétně v našem případě si lze těžko představit, že by odsoudili zdravotníka za to, že plnil povinnost uloženou mu jednoznačně zákonem, navíc pro něho zákonem prioritním. Soudci samozřejmě je jasné, že od toho ubohého doktůrka v noci na porodním sále nemůže nikdo čekat, že se bude orientovat v tak delikátních právních záležitostech, jako jsou kontradikce některých ustanovení našeho nebo dokonce evropského práva.
Proto se zdravotník v případě odmítnutí vydat placentu žádných problémů opravdu obávat nemusí, nepočítáme-li kyselé pohledy rodičů a pár nenávistných poznámek na www.emimino.cz. Výhrůžné mávání “právními analýzami” je v tomto případě jen planým zastrašováním.
Je ostatně zajímavé, kolik laiků si myslí, že názor osoby s právnickým akademickým titulem je jaksi automaticky správný a snad i závazný. Upozorňuji v této souvislosti, že je to výhradně a jedině soud, který je oprávněný vykládat zákon. Kdokoliv jiný, ať to je advokát s titulem doktora práv, lékař nebo jeřábník může maximálně prezentovat svůj individuální názor, ale nikdo není povinen se jím řídit. Ten první díky svým znalostem asi má větší šanci, že jeho výklad zákona bude podobný stanovisku soudu, jenže to tak být vůbec nemusí a titul JUDr. nic nezaručuje. Vždyť se podívejme na sebe: I my lékaři jsme obdařeni přestižním akademickým titulem, který v očích laiků dodává každému našemu slovu aureolu absolutní pravdy, a přitom víme, že mnozí z nás jsou schopní verbálně produkovat takové věci, až se to člověku ani nechce věřit. Právníci jistě nejsou lepší. Mějme proto na paměti, že i člověk s akademickým titulem může hlásat naprosté nesmysly. “Z blbosti, nebo za něčí peníze,” řekl by J. Werich.
V této souvislosti bych rád upozornil ještě na jeden fatální omyl, jenž se ve všech právních analýzách situace kolem placent tvrdošíjně opakuje a svědčí o tom, že někteří právníci nejsou dostatečně vzděláni v embryologii. Jde o tvrzení, že placenta je součástí těla matky. Není! Placenta se sice nachází v těle matky, ale rozhodně není součástí jejího těla, protože je součástí těla plodu. A to naprosto jednoznačně a nezpochybnitelně! Pokud tedy má někdo k placentě nějaká osobnostní práva, má je novorozenec, nikoliv matka; ta vystupuje jen jako zákonný zástupce svého dítěte z důvodu věku nezpůsobilého k právním úkonům (přesněji způsobilého jen přiměřeně své rozumové a volní vyspělosti, která u novorozence nebývá veliká). Domnívám se, že důsledným uplatněním tohoto faktu bychom dospěli k dalším roztomile bizarním právním konsekvencím. Mne napadá jen jedna: k placentě má kupodivu naprosto stejná práva jako matka rovněž otec, neboť není o nic méně než matka zákonným zástupcem svého dítěte.
6. Diskuse
Někdo by mohl namítnout, že není třeba této problematice věnovat tolik prostoru, neboť stejně většina podobných událostí proběhne v režimu "kde není žalobce, není soudce". Je to asi pravda, ale není zapotřebí veliké fantazie, abychom si představili následující scénář: Zdravotník vydá rodičům placentu, ti si ji nechají od někoho za úplatu zpracovat a matce se po požití onoho produktu udělá špatně. A její partner nabude dojmu, že nevolnost má kauzální souvislost s požitím placentárního produktu (je lhostejné, zda opravdu má), že placenta byla špatně zpracována a podá na onoho zpracovatele trestní oznámení. Že je to přitažené za vlasy, že vy, když se pozvracíte po podezřelém vlašském salátu, nebudete to řešit trestním oznámením, ale půjdete ho obchodníkovi hodit na hlavu? U lidí pojídajících placentu svého dítěte se nedají čekat vždy zcela adekvátní reakce. V každém případě v tu chvíli už běží kauza a jistě vznikne otázka, kde vlastně rodiče tu placentu vzali. A protože není pochyb o tom, že se případu vděčně ujmou sdělovací prostředky, dozví se o případu správní úředník, pověřený dbát nad dodržováním Zákona o zdravotních službách. A ten v hrůze, aby někdo neřekl, že dostatečně nekoná, bezodkladně udělí pokutu. Komu? No samozřejmě vám, protože především vy jste se dopustili porušení zákona, a to ještě poměrně flagrantního porušení. A jsem si jistý, že jeho rozhodnutí nezvrátí vaše ujišťování o dobrých úmyslech a snaze ochránit “integritu ženy”. I vaše ujišťování, že ve státě Oregon, Havaj a dokonce i Massechussets se k takovým záležitostem stavějí úplně jinak, bude nepochybně jen bzučením much jeho uším.
Pokud by někdo chtěl legálně s placentou z porodu ve zdravotnickém zařízení naložit jinak, než stanoví zákon 372/2011, musel by předložit rozhodnutí soudu. Kdo by namítl, že na to mezi porodem a případnou likvidací placenty není časový prostor, tomu připomínám, že existuje institut tzv. předběžného opatření, kde lze stanovisko soudu získat v některých neodkladných případech dokonce i během několika hodin. U každého soudu je z toho důvodu dvacetičtyřhodinová pohotovostní služba; sice bych chtěl vidět obličej soudce, kterého budí ve tři hodiny ráno v záležitosti vydání placenty, ale zkusit by se to třeba dalo. Příslovečný míč je v této chvíli ale samozřejmě na straně "rodičů" placenty, ti musí takové jednání iniciovat, nejsou-li spokojeni s postupem zdravotnického zařízení. Nakonec by nemusel být ani takový spěch; asi by se dalo v té porodnici dohodnout, že by placentu uložili v mrazicím boxu až do konečného rozhodnutí o jejím osudu; v případě předběžného opatření na ně má soud lhůtu 7 pracovních dní a to není tak mnoho.
7. Závěr
Vydání placenty rodičům po porodu, k němuž došlo ve zdravotnickém zařízení, je tedy jednoznačným porušením Zákona o zdravotních službách, který je přednostním předpisem při výkonu zdravotní služby i z hlediska soukromoprávní úpravy ochrany osobnosti ve vztahu k tělesné integritě. Tímto porušením se zdravotnické zařízení (i konkrétní její zaměstnanec) vystavuje riziku citelného postihu. Na věci nic nemění skutečnost, že placenta žádné ohrožení pro své okolí obvykle nepředstavuje. Ani jakákoliv “dohoda” s rodiči nebo jejich “prohlášení” nezbavuje poskytovatele zdravotních služeb povinnosti nakládat s placentou podle zákona 372/2011 Sb., tedy zpravidla nechat ji spálit v autorizované spalovně.
V současnosti jedinou možností rodičů, jak získat placentu legálně pro sebe, je porod mimo zdravotnické zařízení, který žádný zákon nezakazuje. Takový porod totiž není zdravotní službou de iure a ustanovením zákona 372/2011 Sb. proto nepodléhá. Po domácím porodu si tak rodiče mohou dělat s placentou opravdu co chtějí a jsou omezeni pouze §§ 111 a 112 Občanského zákoníku.
Pokud by zastánci netradičního využití placent chtěli takovou možnost rozšířit i na porody, ke kterým dojde ve zdravotnických zařízeních (a porodníci by proti tomu jistě nic neměli), museli by nějakým způsobem iniciovat novelizaci zákona o zdravotních službách, nebo docílit, aby se záležitostí zabýval Ústavní soud a vydal o tom nález ve prospěch vydávání placent rodičům. Nález ústavního soudu (jenž se stává trvalou součástí právního řádu) by nepochybně byl nesrovnatelně mocnějším argumentem, než inkohorentní pseudoprávnické blábolení různých fanatiků a samozvaných ochránců lidských práv.
Poděkování:
Děkuji JUDr. Pavlu Tůmovi, LL.M., PhD, soudci Okresního soudu Praha-západ a externímu pedagogovi na Právnické fakultě UK v Praze, za laskavé přehlédnutí textu a velmi cenné připomínky.
Literatura:
- Jančarová, H.: Věc jako předmět občanskoprávních vztahů, diplomová práce, Právnická fakulta Masarykovy univerzity, katedra občanského práva, 2014, str. 20-22, dostupné na: https://is.muni.cz/th/348177/pravf_m/Vec_jako_predmet_obcanskopravnich_vztahu.pdf [vid.: 10.6.2015]
- Princlíková, P., Zahumenský, D.: Vydávání placenty rodičům po porodu: právní analýza otázky, zda jsou poskytovatelé zdravotních služeb oprávněni rodičům po porodu vydat placentu, 18. 2. 2015, dostupné na: https://www.zpracovaniplacenty.cz/#!prvn-posudek/c12ep [vid.: 15.5.2015]
- Knapp,V.: Teorie práva, 1.vydání. Praha: C.H.Beck 1995, s.186
- Jílek, A.: Hraniční kameny náhradního mateřství, Gynekolog, 2015, č. 1, s. 29-36
- Ondřejová, E: Ochrana osobnosti v novém občanském zákoníku, dostupné na: https://www.ondrejova.cz/docs/140812_ochrana-osobnosti-v-novem-obcanskem-zakoniku.pdf [vid.: 18.6.2015]
MUDr Alexandr Barták, U Proseckého kostela 866, Praha 9, gynekolog@babacare.cz
Vyšlo v časopise Gynekolog (vydavatelství MedExArt),roč. 24, číslo 3, září 2015. s. 96-102, dostupné i na https://www.gyne.cz/clanky/2015/315cl02.htm