GBS aneb Streptokoku, streptokoku, jdi ode mne na sto kroků!
Slova futuristické dětské písničky ze slavného románu A. Huxleye "Konec civilizace", která tvoří podtitul článku, mají na mysli streptokoka ze skupiny A; to jsou ty nebezpečné bakterie, které vám udělají angínu, někdy i spálu, a které mohou v těle napáchat řadu dalších neplech, včetně zánětu ledvin a revmatické horečky, jež, jak říkali staří lékaři, „klouby líže, ale srdce hrýže“. Náš článek bude ovšem o jiné rodině streptokoků; tajemná zkratka v nadpisu (nemá nic společného se satelitní navigací, jak by se na první pohled mohlo zdát) totiž znamená: Group B Streptococcus. Budeme tedy mluvit o streptokocích skupiny B a jejich významu v porodnictví.
Ono je těch streptokoků spousta typů a většina je pro člověka, alespoň dospělého a zdravého, neškodná. Streptokoky ze skupiny B jsou jedněmi z takových „hodných“ streptokoků a dělají těžkou hlavu obvykle jen veterinářům a chovatelům skotu – působí totiž záněty vemene u dojnic. U člověka jen celkem neškodně osidlují povrch těla a některé tělesné dutiny, například pochvu. Předpokládám, že slušnou čistotnou ženou tato informace stejně pobouří: co mají nějaké streptokoky, byť neškodné, co dělat v její pochvě?! Značná část lidí si totiž pod vlivem televizních reklam představuje mikroby jako malá a výhradně škodlivá zviřátka odpudivého vzhledu a povětšině jedovatě zelené barvy, která nestojí za nic jiného, než aby byla hubena desinfekcí, pod jejímž vlivem pak zmírají nebo dokonce vybuchují vydávajíce odporně skřehotavé zvuky. Nastalý stav bezmikrobní čistoty je ovšem možná vhodný pro naše toaletní zařízení, rozhodně ale ne pro náš organismus. Mikrobi jsou v těle mimořádně důležití a máme jich na sobě a v sobě dokonce asi desetkrát více, než je buněk našeho vlastního těla: naše tělo sestává asi z 1018 buněk, zatímco různých mikrobů, kvasinek a prvoků je na něm a v jeho dutinách asi 1019! A zdaleka ne vždy jen tak parazitují; často mají důležitou úlohu a právě jejich vyhynutí je podstatou některých nemocí. V pochvě například žije asi 20 druhů mikrobů (údaje v literatuře kolísají mezi 10 a 40 druhy) a mají důležitý úkol ji chránit před vniknutím a rozmnožením takových druhů, které by organismu škodily opravdu. A právě jedním z oněch 20 (nebo 10 až 40) druhů je u každé asi páté ženy druh Streptococcus agalactiae, streptokok ze skupiny B.
Případný čtenář-muž ovšem v tuto chvíli nechápe, proč o streptokocích, kteří působí tak nanejvýš onemocnění hovězího dobytka, zeširoka hovoří lékař, jenž není veterinářem. Jsou-li tito mikrobi nebezpeční pouze pro nějakou krávu, dá rozum, že jeho životní družku přece nikterak ohrozit nemohou.
Pohybujeme se ovšem v oblasti porodnictví a celé to poněkud komplikují ještě ty děti. Jestli totiž pro imunitní systém člověka nepředstavuje streptokok B obvykle žádný problém a dospělý se mu dokáže s přehledem ubránit, u novorozence je to jiné; ten nemá obranný systém ještě úplně výkonný a i tento jinak neškodný mikrob u něho může vyvolat těžké problémy ve formě celkových infekcí, občas i se špatným koncem.
Další svízel je, že tyto mikroby nelze prakticky z pochvy vyhnat. Přesněji řečeno: lze. Z hlediska léčby jsou to bacily dokonce poměrně naivní, na které spolehlivě funguje ten nejobyčejnější penicilín a po jedné dvou dávkách je po nich. Horší je, že i po léčbě antibiotikem jsou do týdne v té pochvě zpátky a nelze se před jejich návratem uchránit, protože jsou prakticky všudypřítomné. Prostě, málo naplat, do toho poševního prostředí u některých žen patří. Co tedy dělat?
V současné době platí přijatý úzus snažit se odhalit těhotné ženy, které tyto mikroby ve své pochvě hostí. Proto asi měsíc před očekávaným porodem děláme všem budoucím matkám bakteriologický stěr z rodidel, zaměřený právě na hledání streptokoka B (GBS). Jenže i když jeho přítomnost odhalíme, neléčíme ho. U těhotné ženy je totiž plod v bezpečí; neporušené plodové obaly jej spolehlivě chrání. A kdybychom dali antibiotikum už tehdy, když mikroba zjistíme, do porodu jej tam máme čtyřikrát zpátky. Podávání antibiotika, nejlépe právě penicilinu (pokud na něj rodička ovšem není alerická, to pak užíváme antibiotika jiná) zahajujeme až při příchodu do porodnice. V typickém případě tak dostane rodící žena se streptokokem takříkajíc už „mezi dveřmi“ jednorázově 5 milionů jednotek penicilinu a podání se (v dávce poloviční) opakuje každé 4 hodiny až do narození dítěte. Penicilin se totiž vylučuje z těla poměrně rychle a nám jde o to, aby mezi poslední dávkou a porodem neuplynuly více než právě ty čtyři hodiny. Jedině tak se totiž dítě narodí s dotatečnou hladinou antibioitika v krvi (léčivo do něj proniká přes placentu) a streptokoky jej nemohou osídlit. Jakmile plod opustí tělo matky, v podávání antibiotik se dál nepokračuje, ani u matky, ani u dítěte, protože to už je mimo nebezpečí. Záleží tedy na tom, jak dlouho porod trvá: některá dostane penicilin jen jednou, jiná několikrát.
Když se řekne „antibiotikum“, je mnoho těch, kteří se zachvějí děsem, protože antibiotika a zejména jejich nadměrné a ne plně odůvodněné podávání má přídech něčeho škodlivého, co může člověka a zejména dítě poznamenat div ne na celý život. A jsou to tedy zvláště různé alternativní „bio-matky“, které si kladou otázku, zda je to opravdu nutné a preventivně podávané antibiotikum při porodu často odmítají. Je to opravdu nutné? A co by se stalo, kdyby se antibiotikum nepodalo?
Upřímně řečeno, asi by se i s tím hovězím streptokokem v porodních cestách často nic nestalo. Aspoň v většině případů. Vždyť celá desetiletí se o GBS nikdo nezajímal a děti houfně neumíraly. Ale nemusí to tak být vždy. Vzpomínám si na jednu paní, přišla do porodnice nějak nad ránem, plodová voda jí
 Malý Matěj na jednotce intenzivní péče s rozvinutou streptokokovou sepsí |
sama odtekla kolem páté a brzy nato porodila. Už ani nevím, proč vlastně nebyla vyšetřená na toho streptokoka a proč se tedy antibiotika nepodala. Porodila normálně, dítě zdravé, kluk, tři a půl kila. Krátce po poledni téhož dne už jej ale s příznaky celkové infekce (tzv.sepse) odvážela sanitka s blikajícím modrým světlem na jednotku intenzivní péče do Prahy. V následujících dvou týdnech následovalo selhání většiny vnitřních orgánů, došlo k hnisavému zánětu mozkových obalů a novorozenec měl takové otoky, že vážil přes 9 kg! A ve všech tělních dutinách a tekutinách včetně krve, mozkomíšního moku i moči se odhalila masivní přitomnost právě mikroba zvaného Streptococcus agalactiae čili GBS... Nakonec to skončilo dobře, malý Matěj to přežil, dnes je mu 8 let a je zcela v pořádku. Ale mnoho nescházelo a bylo to všechno úplně jinak. Kdyby matka dostala penicilin, antibitikum nejobyčejnější a nejlevnější, netoxické a neškodné, které nepůsobí na většinu ostatních důležitých mikrobů (třeba nabakterie střevní), mohlo to být všechno o moc jednodušší. A to za cenu pranepatrnou.
Text © Alexandr Barták, 2015
Foto archiv rodičů malého pacienta (uveřejněno s jejich laskavým svolením)