O bláně zvané panenská

11.01.2015 12:20

Málokterá jiná část lidského těla tak ovlivňovala životy lidí, někdy i dějiny celých národů, jako je blána zvaná panenská. A přitom to vlastně žádný orgán v pravém slova smyslu není. Kdybych vám ji na těle ženy měl ukázat, asi bych byl v rozpacích. I když jsem lékař s honosící se přídomkem ženský.

 

Pamatuji si, že ve věku raně pubertálním (na základní škole), jsme si vyprávěli vtip, který začínal slovy:

 

„Je to šedé a je v tom sedm děr, co to je?“

„???...“

„Panenská blána Sněhurky.“

 

Omlouvám se, pokud to někomu nepřipadá vtipné, vyprávět takovou anekdotu dospělým lidem by opravdu bylo trapné. Já to uvádím jen jako ilustraci, jak si lidé, a zdaleka ne jen lidé ve věku raně pubertálním, tu panenskou blánu představují; jako jakousi vydělanou oslí kůži, blánu na bubínku, do které když se píchne, udělá to „pink“ a je v tom díra. Díra osudová, protože zkuste zašít proražený buben!

 

Ve skutečnosti panenská blána neboli hymen vypadá úplně jinak. Ona to vlastně není žádná blána, je to takový slizniční záhyb, řasa podobná té, která je třeba mezi prsty na rukou. A ta řasa poněkud zužuje, ale zdaleka nikoliv uzavírá, vstup do ženských pohlavních orgánů. Poševní vchod s neporušeným hymenem je tak prostupný někdy pro špičku malíčku, někdy pro celý malíček, někdy i ukazováček. Při prvním pohlavním styku se pak obvykle okraj natrhne, protože ztopořený pohlavní úd bývá obvykle přece jen tlustší. To jednak bolí, a jednak to obvykle trochu krvácí. Ale protože je sliznice velmi pružná, někdy – zvláště když rozměry údu nejsou nijak obludné a k souloži nedojde nijak brutálně - se vůbec hymen natrhnout nemusí. Takže se prostě někdy nedá ani odborným vyšetřením poznat, jestli žena už měla nebo neměla pohlavní styk. I když totiž k natržení dojde, velmi rychle se zahojí a žádná jizva vidět není, tím spíše, že hymen bývá plný různých záhybů a výběžků a celý terén je značně nepřehledný. Vždycky jsem se to snažil (bezúspěšně) vysvětlit různým orgánům činným v trestním i jiném řízení, které mi přiváděly ke znaleckému vyšetření ženy a dívky, abych stanovil, zda už měly pohlavní styk, kolikrát a kdy poslední. Už z formulace otázek je zřejmé, že vědomosti těchto orgánů o hymenu končily na úrovni té úvodní anekdoty...

 

Dneska už málokoho trápí otázka, jestli je dívka panna nebo ne. Spíše by bylo trochu podezřelé, kdyby některá opravdu „poctivá“ při svatbě byla. Proto také za téměř 20 let, po které se živím jako gynekolog, se na mne u nás ještě nikdo neobrátil s žádostí o chirurgické obnovení panenství a dokonce taková rekonstrukce není v žádné české učebnici operační gynekologie popsána. Proto jsem byl překvapený, když jsem za svého tříletého pobytu v Tunisku zjistil, že tam se otázka panenství i v této moderní době pociťuje velmi naléhavě a kde se takové operace často (a velmi tajně) provádějí a jsou zdrojem značných příjmů lékařů. A to i přesto, že se tato země považuje za velmi moderní a hledí trochu spatra na tradiční islámské společnosti. Obnovit panenství není ale vůbec žádný problém. Jde prakticky jen o to, zúžit slizniční vchod do pochvy tak, aby při pohlavním styku muž cítil odpor, případně aby došlo k malému krvácení. Už bylo řečeno, že zevní pohlavní orgány ženy mají složitý tvar, jsou plné záhybů a zákrutů a v takovém terénu se leccos schová. Navíc zainteresovaný pán nebývá obvykle odborník a při prvním milostném aktu si většinou partneři intimní části těla zvětšovacím sklem neprohlížejí, nehledě k tomu, že někdy ani osvětlení nebývá dostatečné... Jestliže je tedy žena po prosté defloraci - a je přitom jedno, jestli souložila jednou nebo stokrát - je výkon velmi prostý: v místním umrtvení stačí nůžkami okrvavit zhojené okraje trhlinky a sešít je dvěma stehy. Operace asi na deset minut, kterou by naše Všeobecná zdravotní pojišťovna (kdyby ji hradila) ohodnotila počítám asi dvěma sty korunami českými. Privátní lékaři v Tunisku si za ni v polovině 90. let účtovali kolem 400 amerických dolarů. 

 

„Panenství“ se ovšem dá obnovit i v tom případě, když má za sebou žena jeden nebo několik porodů. V tom případě to sice není tak jednoduché: musí se uvolnit část poševní sliznice, přesunout a „vymodelovat“ z ní jakousi přepážku zčásti uzavírající vchod do pochvy, ale ani v tom případě to není žádná veliká chirurgie. Výkon je sice vhodnější udělat v narkóze a trval by spíš minut dvacet, ale přesto cena 600 dolarů, kterou si počítali arabští gynekologové, byla dost tržní. 

 

Kdo by si ovšem myslel, že jsem se ze severní Afriky vracel s kufry nabitými stodolarovkami, se mýlí. Místní odborníci si tuto výnosnou živnost velmi žárlivě hlídají a žádného nevěřícího mezi sebe nevpustí. Do chirurgie ženské počestnosti jsem tak zasahoval vcelku ojediněle a spíš náhodou. Vzpomínám si na jednu mladou dívku, která na našem oddělení porodila nemanželské dítě. Porod byl velmi těžký a dítě se narodilo mrtvé. Když jsem ošetřoval porodní poranění, obrátila se na mne domorodá porodní asistentka, zda by nebylo možné obnovit panenství. Dívka, která porodila, byla totiž její příbuzná. Měla nápadníka z jiné vesnice, kterého si měla za nějakou dobu vzít, a úmrtí

novorozeněte, přes veškerou tragiku, pro ni v této situaci představovalo jistou šanci, že se vyhne opovržení a vyřazení ze společnosti. Protože však byla velmi chudá, nemohla si dovolit operaci u místního lékaře. Nikdy jsem sice nic takového předtím nedělal, ale bylo mi jí líto a rozhodl jsem se to zkusit. Dal jsem tam pár stehů navíc a trochu víc jsem to tkáně přitáhl a za nějakou dobu mi ta porodní asistentka přišla skoro se slzami v očích poděkovat. Dívka se za tři měsíce po této události úspěšně vdala a novomanžel nic nepoznal. Dosud mě hřeje pocit dobrého skutku.

 

Někdy naopak ani draze zaplacená rekonstrukce panenství happyendem neskončila. Vzpomínám si na jistého muže, který mi přivedl svou ženu, se kterou uzavřel sňatek před rokem, že stále nemůže otěhotnět. Byla to žena inteligentní, která dokonce vystudovala jakousi odbornou střední školu v hlavním městě. Provedl jsem hysterosalpingografii, rentgenové vyšetření průchodnosti vejcovodů, a na snímku doslova svítilo nitroděložní antikoncepční tělísko! Bohužel ten člověk pracoval jako laborant v nemocnici, takže se mi nepodařilo tuto skutečnost před ním utajit. Nemohl to pochopit: když si svou ženu bral, byla panna, sám ji prý defloroval, říkal... Byl z toho veliký skandál a dodnes si vyčítám, že jsem tak nevědomky možná zapříčinil životní tragédii mladé ženy.

 

Deflorace při svatební noci byla důležitou součástí svatebního rituálu a musela dokázat zakrváceným lůžkem. V této severoafrické zemi se někdy prováděla tak razantně, že končila chirurgickým ošetřením v nemocnici. Protože v Tunisku je zvykem se ženit od května do září, bylo ošetřování defloračních poranění obvyklou a dosti otravnou součástí letních nočních služeb. Fakt je, že někdy poranění nebyla veliká. Přesto i v takovém případě byla nevěsta, předstírající mdloby, doslova přinesena s velikým halasem všemi svatebčany, abych potom na vyšetřovacím stole našel nepatrnou trhlinku hymenu s dvěma kapkami krve. Obvykle jsem tam dal jeden steh, spíš jen proto, aby rodina byla spokojená, a nevěsta byla pak za velikého brebentění a jásotu odnesena domů. Měl jsem někdy dojem, že je to součást folklóru a svatba, která nekončí na operačním sále, prostě nemá ten správný říz.

 

Někdy ovšem byla poranění závažná a silně krvácející poranění poševní stěny si občas vyžádalo kromě chirurgického ošetření i krevní transfuzi. Setkal jsem se i s trhlinami pronikajícími až do dutiny břišní, kdy byla přivezena žena v šokovém stavu se střevy vyhřezávajícími až před zevní rodidla... Nedovedu si představit, že taková strašivá zranění je možno způsobit pohlavním údem. Jeden z mých evropských kolegů tvrdil, že tamní muži ve snaze o maximálně efektní defloraci občas použijí nějaký nástroj.

 

Vzniká otázka jaký vůbec má panenská blána smysl. Že by jí příroda ženu vybavilo opravdu proto, aby se poznala „poctivá“ od „nepoctivé“? To určitě ne, příčina je jiná, prozaičtější. Ženské pohlavní orgány jsou totiž jediným místem organismu, kudy jde přímá cesta ze zevního prostředí až do samotné břišní dutiny. Takovou otevřenou bránu pro vstup škodlivých zevních vlivů, zejména choroboplodných bakterií jiné ústrojí neposkytuje. Proto rozmnožovací ústrojí příroda vybavila celou řadou bariér proti vstupu infekce a hymen je jedním z nich. Otevírá se naplno až v dospělosti, když je to nezbytně nutné. V tu dobu ale již ochrannou funkci plní kyselé poševní prostředí, které se vytváří pod vlivem hormonů u dospělé ženy. Takový je biologický význam panenství. To jen lidé mu dali rozměr zcela odlišný, nesmyslný, mnohdy až děsivý. Je dobře, že v našich zeměpisných šířkách a délkách si z panenství děláme spíš legraci.

 

Mimochodem, víte jak pokračuje ta úvodní anekdota?

„A je to šedé a je v tom osm děr, co to je?“

„???...“

„Šmudla šel dvakrát…“

 
(psáno koncem 90. let pro nějaký časopis, už nevím jaký)