Péče o zdraví je stejné zboží jako každé jiné
20.07.2014 22:58
Pod tímto titulkem otiskl časopis České lékařské komory "TEMPUS MEDICORUM" můj text, který byl myšlen jako polemika k článku s názvem
"Kdy na tom bude naše zdravotnictví opět dobře", jenž vyšel v tomto časopise v čísle 7-8 (červenec-srpen) v roce 2014 na straně 27. Moje reakce byla pak otištěna v čísle 10 téhož roku a celé číslo je ke stažení ze stránek ČLK ve formátu pdf , když klikněte na obrázek obálky časopisu vpravo nahoře. Můj článek je tam na straně 32, jeho celý text je uveden níže.
V čísle 7–8 letošního TM vyšel článek z pera lékaře ze Strakonic. Autor vidí příčinu všeho zla v privatizaci zejména ambulantní složky lékařské péče, odsuzuje „kapitalistické praktiky“ s tím, že zdraví nelze prodávat, tvrdí, že lékaři v tržních vztazích ztrácejí účastný vztah ke svým pacientům, a soudí, že takové mechanismy (nazývá je „zdravokupectvím“) ve zdravotnictví vůbec nemají místo. To podle něho musí zůstat službou pod záštitou státu, činnost lékaře nebude pak prací, ale posláním, a lékaři nebudou utíkat za lepším do světa.
Článek mne zaujal. Ne proto, že bych snad s čímkoli v něm – byť jen sebeméně – souhlasil. Zaujal mne proto, že v krystalicky čisté podobě reprodukuje onu nesmyslnou, ale svůdnou ideu lékaře, jenž vykonává své povolání ne pro peníze, ale z jakéhosi vnitřního poslání, představu svůdnou, a tedy často zneužívanou. Rezonuje totiž s odvěkou touhou člověka po ochranné bytosti, která jej vytáhne z maléru, když je nejhůř, a to bez ohledu na to, zda si to zaslouží a zda na to má. Právě ona nám vyfabrikovala nejen různá milosrdná a slitovná božstva, ale i nezištné lékaře s posláním.
Jedním ze základních principů fungování zdravé společnosti je, že se každý z nás něco naučí a získá nějaké dovednosti, které pak prodává těm, kteří to potřebují. Za hmotné i jiné statky, jimiž uspokojuje zase své potřeby a naplňuje svá přání. Není logický důvod, proč by to měl lékař dělat jinak; argument, že zdraví není zboží, se hezky poslouchá, ale je nesmyslný: lékař neprodává zdraví, ale vědomosti a dovednosti, jak o něj pečovat. Tržní mechanismus není dokonce ani v rozporu s „účastným vztahem“, jejž oplakává autor článku: i když něco dělám za peníze, neznamená to, že to nemohu dělat s láskou, že nemám ke svým „zákazníkům“ vztah a ani občasný skutek milosrdenství to nevylučuje. Ale založit na účastenství a soucitu celé tak rozsáhlé a důležité odvětví, jako je zdravotnictví, prostě nelze.
S představou lékařského „poslání“ hojně operovalo zdravotnictví socialistické, používalo ji však jen ke vcelku neškodné rétorice. Bylo založeno sice na lži a iluzi, ale jaksi neškodně prvoplánové. Všichni věděli, jak by to mělo fungovat, všichni věděli, jak to opravdu funguje, a většinou rychle se v tom zorientovali. Když něco nebylo v pořádku, lidé zanadávali, že to stát špatně řídí, doktoři zanadávali, že je stát špatně platí, společný nepřítel je sjednotil a všichni byli nakonec víceméně spokojeni. (A doktoři neodcházeli za lepším do ciziny, protože na hranici byl ostnatý drát.)
Naše nové zdravotnictví dostalo do vínku základní rozpor: vlády po roce 1990 (lhostejno, zda levicové nebo pravicové, protože když jde o zdravotnictví, jsou všechny vlády levicové) daly ve svém populistickém pokrytectví občanům řadu slibů vzájemně se vylučujících; na jedné straně svobodnou volbu lékaře a tržní mechanismy ve zdravotnictví, jež povedou k vysoké kvalitě, na druhé straně dostupnost pro každého a hlavně bezplatnost. Postupně pak vznikl ekonomický kočkopes, jenž se ideálů někdejšího socialistického zdravotnictví snaží dosáhnout tržními mechanismy, které však současně všemožně potlačuje. Na druhé straně čistě „socialistická“ opatření se občanům prezentují jako samoregulující tržní principy. Jak to vlastně má fungovat, nevědí často ani poskytovatelé zdravotních služeb, a jak to opravdu funguje, neví přesně možná vůbec nikdo. Přesto to už 20 let tak nějak jde. Ovšem za cenu jakéhosi polojasna a „lží na druhou“, kdy na veřejnosti se řeší marginální zástupné problémy a o těch skutečných se nemluví. A když nějaký palčivý neřešitelný rozpor přece jen vyvře, použije se již tolikrát zneužitá idea „poslání“ lékaře a řekne se, že se zdravím a životy se nedá obchodovat...
Co tedy odpovědět autorovi článku na otázku, kdy na tom bude naše zdravotnictví dobře? Až někdo ten rozpor vyřeší. Buď pojmenuje skutečné problémy a začne je řešit, otevřeně řekne, že péče o zdraví (nikoli zdraví samotné!) je stejné zboží, jako cokoli jiného, a že za málo peněz je málo muziky ve všech odvětvích. Možná přijdeme o nějaké iluze, ale získáme transparentní a racionální fungující systém. Anebo se přestanou předstírat tržní mechanismy a zavede se staré centrálně řízené a z daní financované socialistické zdravotnictví. Bude mít ovšem všechny jeho nedostatky a vláda za ně bude muset přijmout zodpovědnost.
Protože obě řešení by se rovnala politické sebevraždě vládnoucí moci, načekáme se asi opravdu dlouho.
MUDr. Alexandr Barták, Šestajovice