Porodní plán
Text, který jsem myslel jen jako malý fejetonek pro pobavení svých kolegů při četbě jinak suchopárně odborného časopisu Gynekolog a který v něm také vyšel (roč. 24, 2015, č. 4, s. 166), dal kdosi na Facebook. Tím se mu dostalo nevídaného ohlasu, stal se předmětem rozsáhlé diskuse, kdekdo se k němu vyjadřoval, různí málo znalí laici s ním vášnivě souhlasili nebo nesouhlasili a já se o sobě dověděl pár nepěkných věcí. Tak jsem to fakt nemyslel a také jsem z toho neměl velkou radost. Odkaz na text na webu už nefunguje, znění článečku najdete níže:
PORODNÍ PLÁN
Je po půlnoci. Příjem k porodu. „Paní má porodní plán,“ upozorňuje porodní asistentka. Na sále už jsou tři rodičky a všechny mají, pokud vím, porodní plán. S povzdechem usedám a beru do ruky á-čtyřku nadepsanou: „Porodní přání“. Mou duši zaplavuje smutek.
Představuji si, jak letím do Řecka na dovolenou a u odbavení na letišti odevzdávám svá „Letová přání“. „Přeji si, aby pilot nedělal zbytečné manévry. Přeji si mít během letu klid a soukromí se zachováním intimity. Nepřeji si pít během letu kávu a nepřeji si ani, aby mi byla nabízena. Nepřeji si, aby pilot vysunoval brzdicí klapky a pokud ano, aby mi předem vysvětlil důvody a vyžádal si můj souhlas...“
No, vím, že bych to určitě neudělal. Je mi jasné, že nedělat zbytečné manévry je i toužebným přáním pilota. Pokud to bude jen trochu možné, nechá řízení na autopilotovi a bude raději během letu flirtovat s letuškou. Intimní soukromí je skvělé, ale když je to letadlo úplně obsazené... A já to jejich kafe sice nerad, ale proč to sepisovat: až mi ho bude stavardka nabízet, normálně řeknu, že ho nechci. A pokud jde o ty klapky, sice jsem nedávno v seriálu Letecké katastrofy něco zaslechl o tom, že se letadlo zřítilo v souvislosti s jejich nevhodným vysunutím, ale protože nevím, k čemu vlastně jsou a ani kde bych je na tom letadle vůbec hledal, nechám to přece jen na tom pilotovi...
A hlavně bych to nesepisoval proto, že by si určitě řekli, co jsem to za idiota. Taky dost možná, že by se mi pokusili zabránit v nastoupení do stroje a letištní personál by mezitím poděšeně telefonoval do nejbližší psychiatrické léčebny...
Dívám se na tu rodičku. Je to inženýrka, úplně hloupá tedy asi nebude, ani žádné zřetelné známky duševní choroby neprojevuje. A v porodních přáních přesto čtu: „Nepřeji si, aby lékař prováděl zbytečné výkony. Nepřeji si žádné léky proti bolestem a nepřeji si ani, aby mi byly nabízeny. Přeji si při porodu soukromí a klidné intimní prostředí. (Jak se to, proboha, dá zařídit, když oddělení je nabité a na porodním sále už jsou tři!) Nepřeji si podávání umělého oxytocinu. Přeji si, aby všechny výkony se mnou byly předem konzultovány a aby byl vyžádán předem můj souhlas...“
Těžký stín beznaděje padá na mne, veškeré mé vědění zdá se mi nicotou, veškeré mé snažení marností. (Znalci díla J. Zeyera odpustí nepřesnou citaci.) Ne snad, že bych se bál, jak s těmi jejími podmínkami porod zvládneme. Dopadne to totiž jako skoro vždycky: až přijde třetí pořádná kontrakce, bude o analgezii ta žena žádat sama, až bude čas na ten oxytocin, bude jí už všechno jedno, hlavně aby to měla za sebou. A když budou ozvy sedmdesát, vezmu forceps a nebudu se nikoho ptát. Narušení osobnostních práv vždycky nějak vysvětlím, mrtvé dítě těžko.
Ne, z toho fakt smutný nejsem.
Ale, proboha, tu ztracenou víru v lidský rozum, tu kdo mi vrátí!?