Špatné je sobecky jednat, i sobectví ustupovat

Článek je psaný svěžím stylem a přečetl jsem ho s potěšením. A rád bych ujistil autorku, že nejen praktičtí lékaři tím trpí. I ke mně jako ambulantnímu specialistovi (gynekologovi) přicházejí pacientky s tím, že mi pan doktor vzkazuje, abych jim napsal recept na něco. (V naší branži jde většinou o nízkomolekulární heparin podávaný profylakticky v těhotenství.) A pak také přicházejí z různých mammocenter, že „paní doktorka mě chce vidět za půl roku, tak mi máte napsat žádanku, ale máte tam prý vyplnit tu a tu diagnózu, abych to nemusela platit…“ 

 

Plně souhlasím s autorkou: recept, neschopenku nebo žádanku vystavuje ten, kdo jejich potřebu shledal (i kdyby to měla být taková odpornost jako návrh na lázeňskou léčbu), a kdo to neumí, nechce nebo nemůže, nemá co dělat doktora. Když s tím někdo pošle pacienta ke kolegovi, je to nesystémové, nekolegiální a je to vlastně lumpárna, protože samozřejmě víme, co za tím stojí: peníze, lenost, případně obojí. Jde někdy o drahé záležitosti, léky i vyšetření, a cílem je poslat Černého Petra nákladů na léky a indukovanou péči dál. Však on se někdo najde, kdo nedokáže říci ne, a nakonec to napíše. Drzejší mezi námi tak profitují. 

 

A nedělají to navzdory tomu, že jsme na jedné lodi, jak píše autorka, nýbrž právě proto. Její příměr s plavidlem je totiž, mimochodem, neobyčejně výstižný: na záchranném člunu ztraceném uprostřed oceánu není mým úplně největším (potenciálním) nepřítelem nikdo jiný než právě můj spolutrosečník, který se mnou sedí u jednoho vesla. Na jedné straně s ním musím maximálně spolupracovat, abychom někam dopluli, na druhé straně právě s ním si nejvíce konkuruji o omezené zásoby, a musím si tedy na něho dát zvlášť pozor. (Snad i víc než na toho žraloka, co krouží kolem člunu.) Nechám-li jej ukusovat i z mého, budu hladovět, protože víc toho prostě není (a nebudu pak mít třeba sílu veslovat a zahyneme nakonec všichni). A je-li můj spoluplavec drzý, a navíc třeba hladový, těžko ho zadrží nějaký apel; on sní všechno, co mu já dovolím. 

 

A stejně tak je to s lékaři: se svými kolegy spolupracují a potřebují je, aby mohli léčit (a vydělávat si tak na živobytí), ale současně se musejí před nimi mít na pozoru, protože se všichni snaží ukousnout, co to jde, z jednoho omezeně velikého koláče poskytovaného zdravotními pojišťovnami a každý si ukousne tolik, kolik ho ostatní nechají. Jsou si nejbližšími spolupracovníky, a právě proto jsou si i největšími protivníky. (On Karel Marx se svým dialektickým pojetím světa nebyl tak naivní hlupáček, jak by si dnes někdo rád myslel.) 

 

Jednat sobecky a hamižně je špatné, ale o nic lepší není ani tomu ustupovat. Oba přístupy mají stejnou vinu na degradaci systému, na niž doplácí pacienti (potřebují být léčeni) i my (systém nás živí). Platí to ostatně nejen pro zdravotnictví; plynulost silničního provozu narušuje ten, kdo jezdí agresivně, ale i ten, kdo váhavě dává všude přednost, i když je na hlavní silnici. Přinejmenším tím, že zdržuje a ostatní uvádí ve zmatek. 

 

Správné by tedy bylo v této situaci pacienta slušně (protože on za to nemůže, že jeho doktor je takový vykuk), ale nekompromisně vyhodit a poslat zpět, ať ten doklad, recept, žádanku vystaví ten, kdo to vymyslel. Paní doktorka z Brna by mi asi namítla, že je to neetické. Že si bereme pacienta za rukojmího, což je nepřípustné. Inu, má pravdu, bereme, ale koho bychom si při obraně svého zájmu měli brát jiného? A proč by to mělo být nepřípustné? Stávkující zaměstnanci hromadné dopravy si také berou za rukojmí své cestující, i když těm do toho vlastně nic není, není to jejich boj. Přesto právě oni utrpí škodu (nestihnou práci nebo rande), takže si zanadávají, ale všichni to tak nějak nakonec chápou. 

 

Když ovšem totéž udělá doktor, všichni křičí, jak si bere v zástavu životy a zdraví svých pacientů. Samozřejmě to je nesmysl; v ordinacích praktických lékařů a ambulantních specialistů o holý život nejde, i kdyby náhodou přece jen někdy šlo, nikdo z nás určitě nevyžene pacienta se smrtí na jazyku jen proto, že tu žádanku měl napsat někdo jiný. Takže ten pacient, pokud o něco přijde, tedy nanejvýš jen o trochu pohodlí a času. A protože mu nedojde, že jde v konečném důsledku i o jeho prospěch, řekne o nás venku v čekárně asi něco, co by se tu citovat nedalo. Inu, životem nejde procházet obklopen jen samými úsměvy, konflikty k němu patří.

 

Myslím ostatně, že pokud jde o ty pacienty- rukojmí, my zdravotníci bychom mezi sebou vůbec tuhle emotivní terminologii používat neměli; takové a podobné fráze jsou určené pro řečnické tribuny a pocházejí ze slovníku skupin, které mají zcela jiné zájmy než my lékaři, a to dokonce zájmy nám protikladné, neboli – jak se dříve říkalo – antagonistické. Jsou to jednak pacienti, jednak organizátoři zdravotní péče. Jedni i druzí by samozřejmě chtěli, abychom pracovali a pracovali, nejradši pořád, neremcali, konflikty si vyřešili potichu mezi sebou bez jejich účasti, a to všechno pokud možno zadarmo nebo aspoň za co nejmíň peněz. Ti první to chtějí, aby měli dostupnou (a kvalitní a bezplatnou) zdravotní péči, ti druzí, aby dostáli svým slibům (často jinak nesplnitelným), jež dali svým voličům. A v metodách, jak dostat doktory na lopatky a dotlačit je tam, kam je třeba, takové ty za srdceberoucí řeči o lékařském poslání, Hippokratových přísahách a pacientech-rukojmích dělají moc dobrou službu. Je smutné, když takové argumentaci ustupujeme, ale když ji sami přijmeme a užíváme, je to nepochopitelné.

 

Zpět tedy k případu „pan doktor vám vzkazuje, abyste mi napsal…“ Ani já nejsem tak drsný člověk, abych pacienta (já pacientku) s takovou žádostí pokaždé vyhodil. I ode mne občas s tím žádaným papírem odejde. Někdy to udělám proto, abych o ni nepřišel, taky třeba mi záleží na dobrých vztazích s tím kolegou, někdy vyhovím třeba jen proto, že je mi ta pacientka normálně sympatická nebo mi jí je líto a mám pocit, že jsem udělal dobrý skutek… Syrověji vyjádřeno: prostě jsem si spočítal, že se mi v tom konkrétním případě vyplatí ze sebe nechat trochu udělat blbce. Pak je to ovšem kšeft, obchodní kalkul, udělal jsem to svobodně a dobrovolně, protože na tom vydělám (ne nutně peníze, třeba jen dobrý pocit) a nestěžuju si. 

 

Kdybych to ale udělal ze slabosti, ústupčivosti, nedostatku sebevědomí a odvahy říci „ne“, protože jsem nenašel odvahu zvednout telefon a říct tomu vzkazujícímu kolegovi, co si o něm myslím, zůstal by ve mně nahořklý pocit, že jsem ze sebe udělal blbce, aniž bych konečný součet takové operace vnímal jako pro sebe plusový. Ten hořký pocit bych si pak asi šel odreagovat třeba tak, že bych si někde u piva (nebo u kafe, podle toho s kým) zanadával. Ale nebylo by to vlastně nadávání; bylo by to spíš takové bolestínské fňukání nad sebou samým. 

 

Možná bych se odreagoval i tím, že bych o tom napsal někam článek. Dokonce by byl třeba i vtipný a čtivý. Ale sotva by to bylo víc než jen takové nic neřešící bolestínské pofňukávání.

 

 

MUDr. Alexandr Barták, Šestajovice