Toxoplazmóza, těhotenství a volba pohlaví dítěte

Toxoplasmosis, pregnancy and choice of newborn´s sex

Barták, A. 

 

Souhrn   

Autor upozorňuje na dosud málo známý vliv latentní toxoplazmózy na reprodukční funkce, které popsal vědecký tým z  Přírodovědecké fakulty UK v Praze. Těhotenství žen s latentní toxoplazmózou trvá déle, infikované těhotné ženy mají v graviditě vyšší váhový přírůstek a tento efekt je výraznější u Rh negativních žen. Latentní toxoplazmóza velmi výrazně mění proporci pohlaví u narozených plodů ve prospěch mužského pohlaví. Autor diskutuje možné klinické dopady těchto závěrů a doporučuje další výzkum na tomto poli.   

 

Abstract   

The author draws attention on little known influence of latent toxoplasmosis on human reproduction, which was discovered by team of  Faculty of Biology of Charles´ University in Prague. Pregnancy of chronically infected women lasts longer and the weight gain in pregnancy of infected women is higher. The effect is more pronounced at RhD-negative women. Latent toxoplasmosis changes the sex ratio of newborns: infected women have more sons. Practical clinical impacts of these facts are discussed and further research in this field is recommended.   

 

Když se v porodnictví hovoří o toxoplazmové infekci, tedy obvykle jen jako o příčině fetálních malformací. Občas se řeší otázka, zda má smysl těhotné na přítomnost této nákazy vyšetřovat, a protože nyní převládá názor, že to smysl nemá, neboť při pozitivním výsledku stejně moc nevíme, co dělat, toxoplazmóza pomalu mizí z ohniska naší pozornosti. Předesílám, že v následujícím článku se této otázce věnovat nechci. Chtěl bych upozornit na jiné aspekty infekce tímto prvokem, které jsou v našich kruzích kupodivu málo známé, ačkoliv jsou mimořádně zajímavé.   

 

Zopakujme si nejprve základní informace. Toxoplasma gondii je prvok, jenž společně s blízce příbuznými malarickými plasmodii patří mezi výtrusovce (Apicomplexa), kteří se dnes řadí do jedné z eukaryotních „říší“, kterou nazýváme Chromalveolata. Může parazitovat prakticky na všech teplokrevných zvířatech, ale pouze ve střevním epitelu kočkovitých šelem může dokončit vývoj, pohlavně se rozmnožit a vytvořit vajíčka, oocysty, které šelma pak svými výkaly vylučuje. Oocysty jsou velmi odolné; přežijí v půdě řádově léta a po celou tu dobu čekají na dalšího hostitele, kterým je tentokrát obvykle býložravec, u nás nejspíš hlodavec. Oocysty kontaminují potravu a tak se dostanou do jeho trávicího ústrojí, v něm se probudí a vytvoří tzv. tachyzoity, stadium, které se rychle nepohlavně rozmnoží a obsadí tkáně hostitele: nejčastěji mozek, ale také játra a jiné orgány. Oběť zareaguje tvorbou protilátek, které parazita zaženou do defenzívy, ale nezničí ho. Parazit se opouzdří, aby na něj protilátky nemohly, usadí se v tkáních a vytvoří dormantní stadium zvané bradyzoit. V této formě se sice nemnoží, ale žije. A čeká. Čeká, až jeho hostitele sežere kočkovitá šelma. Aby se v ní opět mohl probudit, v jejím střevním epitelu dospět k pohlavnímu rozmnožení a tak dokončit vývoj. Vzniklé oocysty pak s trusem šelmu opustí a v půdě vyčkávají. S potravou se dostanou do žaludku hlodavce a kruh se uzavírá.   

 

Člověk jako každý teplokrevný živočich se prvokem nakazit může, a to dvěma způsoby. Buď po způsobu býložravců tak, že požije oocysty; dospělí nejčastěji se špatně omytou zeleninou potřísněnou kontaminovanou půdou, děti často na pískovišti, kam kočky chodí odkládat trus. Nebo se infikuje po způsobu masožravců tím způsobem, že požije nedostatečně tepelně upravené maso s tkáňovými cystami, jež obsahují bradyzoity. Každého jistě napadnou tatarské bifteky, ale hovězí dobytek je zdrojem jen málo kvalitních a proto málo infekčních bradyzoitů. Větší riziko představuje maso vepřové, ještě větší skopové a nejnebezpečnější je králík, především ten z domácího chovu. Nemusíme ostatně přímo jíst syrové maso, stačí nedodržení hygienických pravidel při práci s ním; ochutnávání těsta na játrové knedlíčky je například velmi spolehlivým způsobem, jak se nakazit. Nákaza je možná i parenterálně, např. kožní oděrkou.   

 

Po požití se parazit v lidském organismu prudce rozmnoží a vzniklé tachyzoity zaplaví tkáně. Navenek onemocnění obvykle proběhne pod obrazem jakoby virózy, člověk je pár týdnů jaksi „nakřáplý“, má zvětšené mízní uzliny, ale choroba i bez léčby po čase odezní. To organismus vytvořil protilátky. Ale my už víme, že prvoka nevyhubil, jen zahnal do stejných tkání jako u té myši: především CNS. Tam parazit vytvoří bradyzoity a pak čeká, až jeho oběť sežere kočkovitá šelma. To, že má v tomto případě smůlu, protože my lidé obvykle už v žaludku kočkovitých šelem nekončíme, nic nemění na tom, že infekce nebyla zlikvidována, nýbrž trvá, jen se opevnila v tkáních. Dodejme, že třetina z nás má pozitivní protilátky třídy IgG proti toxoplazmóze, které svědčí o tom, že v našich mozcích spí a vyčkává parazit. Donedávna jsme si mysleli, že latentní toxoplazmóza se klinicky neprojevuje. Zřejmě to ale tak není.   

 

Již dosti dávno si britští výzkumníci povšimli, že toxoplasmou infikovaní hlodavci, i když jsou zdánlivě zdraví, se chovají jinak, než hlodavci neinfikovaní. Infikovaný hlodavec méně času tráví v hnízdě; více pobíhá, je aktivnější, méně se bojí a v nebezpečí má zpožděnou útěkovou reakci (1). Dokonce se prokázalo i to, že zatímco zdravá myš se pachu kočky bojí, infikovanou pach kočky přitahuje! Prostě se hlodavec chová tak, aby zvýšil pravděpodobnost, že ho sežere kočka. Obecně řečeno: parazit ovlivňuje chování svého hostitele tak, aby zvýšil pravděpodobnost, že se dostane do hostitele definitivního. Není to nic divného, toxoplazma zdaleka není jediným parazitem, který něco takového dělá (2, 3).   

 

Není ovšem příliš jasné, jakým mechnismem parazit chování hostitele ovlivňuje. Možná svou roli hraje dopamin, protože je prokázaná vyšší produkce tohoto neuromediátoru v CNS infikovaných zvířat. Nevíme ovšem, zda je to jen důsledkem chronické zánětlivé reakce na tkáňové cysty v CNS, nebo zda hraje roli i to, že v genomu toxoplasmy se našly geny řídící syntézu dopaminu (to by od toho prvoka bylo zvláště ďábelské).   

    

Byl to tým českých vědců vedený prof. RNDr Jaroslavem Flegrem, CSc z pražské Přírodovědecké fakulty Karlovy Univerzity, který si položil otázku, zda podobné změny chování se projevují i u infikovaných lidí. A zjistil nejen to, že tomu tak opravdu je , ale protože využil i výsledky skríningového vyšetřování toxoplazmózy u těhotných, přinesl výzkum i dosud neznámé a překvapující poznatky o vlivu latentní toxoplazmózy na těhotenství.   

 

Lidé infikovaní toxoplazmózou především skutečně reagují jinak a mají jiné osobnostní charakteristiky. V psychologických testech se ukázalo, že mají nižší sílu tzv. superega, tj. že jsou méně ochotni dodržovat společenské normy, méně se bojí, méně se lekají. Ženy infikované toxoplazmózou jsou důvěřivější, otevřenější, veselejší, nápadněji (a lépe) se oblékají (infikovaní muži jsou naopak v péči o svůj zevnějšek ledabylejší). Infikovaní mají signifikantně prodloužené reakční doby a zřejmě i proto se významně častěji stávají obětí dopravních nehod (RR je 2,65 oproti osobám neinfikovaným). Velmi pozoruhodné je, že nejvíce se tento neblahý vliv chronické nákazy projevuje na osobách Rh negativních, zatímco osoby pozitivní jsou proti němu relativně chráněny (2). Je toho mnoho a koho to zajímá, odkazuji na příslušnou literaturu (2) a přednášky dostupné i na internetu (3). Nejenže je to problematika vzrušující, ale J. Flegr i čtivě píše a je navíc mimořádný řečník, který umí upoutat .    

 

Zde bych se chtěl hlavně věnovat závěrům, které mohou být zajímavé pro gynekology a porodníky. Pozoruhodné jsou například některé endokrinologické aspekty, spjaté s latentní toxoplazmózou. O dopaminu již řeč byla, ale u infikovaných mužů se navíc našla i signifikantně vyšší hladina testosteronu, u nakažených žen naopak nižší; z toho by se snad daly odvodit změny některých osobnostních charakteristik (2).   

 

Pokud jde o těhotenství, latentní infekce se sice nemůže přenést na plod a způsobit jeho vady (proto se nalezení IgG protilátek proti Toxoplasma gondii považovalo vždy spíše za dobrou zprávu pro těhotnou ženu, protože je před novou infekcí jakoby očkovaná), ale přesto graviditu ovlivňuje. Těhotenství žen s latentní toxoplazmózou například trvá déle, asi o 1,5 dne. Rozdíl není sice velký, ale statisticky signifikantní je a ze studie vyplývá, že zejména do 16. týdne se plod vyvíjí pomaleji (2, 4). Ještě zajímavější je, že infikované ženy vykazují v těhotenství vyšší váhový přírůstek, zejména zpočátku. Tento efekt toxoplasmové infekce je velmi výrazný; ve zmíněném 16. gestačním týdnu je přírůstek téměř dvojnásobný a rozdíl dosahuje asi 1,6 kg (2, 5). A dodejme, že právě tento i předchozí jev je opět mnohem markantnější u žen Rh negativních. Prof. Flegr vyvozuje, že Rh pozitivita nějakým způsobem chrání před negativním vlivem chronické toxoplazmózy na těhotenství (2, 6). Ostatně vlivem na toxoplazma-dependentní příznaky by se podle něho dokonce mohl objasnit jinak obtížně evolučně vysvětlitelný Rh-D polymorfismus u člověka.   

 

Tým z pražské přírodovědecké fakulty se zabýval i postnatálním vývojem dětí, které se narodily toxoplasma-pozitivním matkám a nalezl u takových dětí signifikantní retardaci vývoje (2).   

 

To, co však překvapilo nejvíce, je skutečnost, že latentní toxoplazmóza výrazně mění zastoupení pohlaví u novorozenců. Zatímco v normální populaci připadá na 100 plodů ženského pohlaví 104 plodů pohlaví mužského, u infikovaných žen připadá na 100 děvčat 260 chlapců (!), což je rozdíl veliký (7).  A ačkoliv statistická čísla hovoří jasně, zcela nejasná zůstává příčina tohoto jevu. Autoři uvedené práce ovšem vysvětlení nabízejí: podle nich latentní infekce toxoplazmózou vede k jisté imunosupresi a mateřský organismus pak spíše toleruje zárodky mužského pohlaví, které jsou údajně více imunogenní (díky svému Y chromozomu, který mateřský organismus nezná) a tedy častěji podléhají destrukci ze strany imunitního systému matky. J. Flegr ostatně tvrdí, že u savců se implantuje trojnásobné více samčích embryí, dvě třetiny z nich jsou však likvdovány mateřskými T-lymfocyty na výsledný poměr pohlaví zhruba 1:1; latentní toxoplazmóza tedy prostřednictvím imunosuprese matky jaksi „zachrání“ většinu mužských embryí (2). To by samozřejmě bylo mimořádně zajímavé, bohužel prof. Flegr nepíše, kde povědomost o primární převaze samčích embryí získal a informaci uvozuje souslovím „je známo, že...“. Mně, přiznám se, známo není.   

 

 Podle J. Flegra se podobný mechanismus, který mění poměr pohlaví novorozenců, může podílet i na jevu, kterého si všiml již v 60. letech 20.století nestor české parazitologie Otto Jírovec. Ten upozornil na to, že 84% všech plodů s trizomií 21 chromozómu se rodí právě toxoplasma-pozitivním ženám, zatímco v kontrolním souboru matek, které porodily zdravého novorozence, byl výskyt toxoplazmózy jen v 30% (2). Představa, že Toxoplasma gondii způsobí u plodu trisomii 21. choromosomu je samozřejmě zcela absurdní. Že by tedy toxoplazmou indukovaná imunosuprese „zachránila“ plody, které by jinak byly potraceny? J. Flegr toto vysvětlení pokládá za možné. Ale co kdyby to bylo proto, že toxo-pozitivní ženy díky behaviorálnímu působení parazita spíše uniknou genetickému skríningu?  Nebo že se prvokem snadněji nakazí žena žijící na venkově, kde prenatální péče není tak kvalitní? Těžko říci.   

 

Uvedená zjištění jsou jistě neobyčejně zajímavá. Stojí za to o nich přemýšlet a mohla by být inspirativním východiskem k dalším výzkumům. Mění-li toxoplazmóza koncentraci dopaminu v CNS, co dělá pak s hladinou prolaktinu? A jaký to vše má vliv na fertilitu? Celá řada závěrů pražského přírodovědeckého týmu týkající se lidské reprodukce by si ostatně zasloužila ověření na pracovištích, které jsou oborově příslušnější;  při veškeré (a hluboké) úctě, kterou chovám k autorovi, jenž je jistě mimořádnou vědeckou osobností, je třeba přiznat, že při jeho některých myšlenkových výbojích za hranici jeho domovské parazitologie se občas neubráním, abych si nepomyslel něco o ševci, jenž by se měl držet svého kopyta. Konkrétně mám na mysli ty momenty, kdy se autor pouští do problematiky hormonů, těhotenství a reprodukční medicíny vůbec.   

 

Ale mají tato jakkoliv vzrušující zjištění nějaký bezprostřední praktický dopad pro nás, kteří se prakticky zabýváme reprodukční medicínou? Popravdě řečeno za současného stavu znalostí problematiky asi ne. Vztah k fetální aneuploidii je jistě pozoruhodný, ale screening Downova syndromu se ubírá jinými cestami. Prodloužení těhotenství o necelé 2 dny medicínský význam nemá a znovu začít vyšetřovat těhotné ženy na toxoplazmózu by sice mohlo být zajímavé, ale bez praktického dopadu. Ať je výsledek jakýkoliv, management gravidity se nezmění a ani latentní toxoplazmóza jako taková zřejmě léčitelná není.   

 

Mne napadá jen jedno praktické využití. Až zase dostanu od nějaké pacientky otázku, co udělat, aby se už konečně dočkali toho kluka, vím nyní, co jí poradit. Moje rada bude konkrétní, dobře proveditelná a bude mít vědecké opodstatnění.   

 

Doporučím hojnou a co nejčastější konzumaci kočičích výkalů a syrového králičího masa.

 

MUDr Alexandr Barták, Paříkova 94/6, 190 00  Praha 9 alexandr@bartak.cz 

 

    

 

Literatura:   

1. Webster, J.P.: The Effect of Toxoplasma gondii on Animal Behavior: Playing Cat and Mouse, Schizophr Bull (2007) 33 (3): 752-756   

2. Flegr, J.: Pozor, Toxo!: tajná učebnice praktické metodologie vědy, Vyd,. 1, Praha: Academia, 2011, 348 s.   

3. Flegr., J.: Jak parazit Toxoplasma řídí naše osudy, přednáška, Science Café, Praha, 14.9.2012, dostupné na:   

https://sciencecafe.cz/podivejte-se-na-videozaznam-science-cafe-s-prof-flegrem/?gclid=CIrU-cCzoboCFcVX3god90AA9w (30.11.2013)   

4. Kaňkova, Š., Flegr, J: Longer pregnancy and slower fetal development in women with latent asyptomatic toxoplasmosis, BMC Infect. Dis. 7, art-114   

5. Flegr, J: Hrdá, Š, Kodym, P: Influence of latent ´asymptomatic´toxoplasmosis on body weight of pregnant women, Folia Parasitol. (Praha), 52, 2005, s. 199-204   

6. Kaňkova, Š, Šulc, J., Flegr, J: Increased pregnancy weight gain in women with latent toxoplasmosis and RhD-positivity protection against this effect, Parasitology, 137, 2010, s. 1773-1779   

7. Kaňková, Š., Šulc, J., Nouzová J., Fajfrlík, K., Frynta, D., Flegr, J.: Women infected with parasite Toxoplasma have more sons, Naturwissenschaften (2007) 94: s. 122–127 

 

vyšlo v časopise Gynekolog, 2013, 4, s. 167-170

dostupné ve fulltextu na https://www.gyne.cz/clanky/2013/413cl8.htm