Žena a potápění

 

Riskantní a náročné sporty bývaly doménou mužů. Jenže to už dávno neplatí. Ženy, stejně jako jejich mužské protějšky, šplhají na hory, létají ve výškách, i do vesmíru, dobývají zemské póly, potápějí se do hlubin moří. Při všech těchto činnostech ale musíme mít na paměti skutečnost, na kterou se dnes, v období někdy křečovité emancipace, rádo zapomíná. Že žena se neliší od muže jen uspořádáním pohlavních orgánů. Žena je i v jiných směrech tvor trochu odlišný. Feministky mezi čtenářkami se nemusí hned ježit, protože nebudu tvrdit, že ženský organismus je nějak méně dokonalý, než mužský. Není ani slabší, ani méně odolný. Je prostě jiný. Je to nakonec pochopitelné; vždyť příroda jej zkonstruovala přece jen k jiným úkolům.

 

Nadchází léto a řada obyvatel české kotliny vyrazí za hranice všedních dnů, k mořím a oceánům. Většina se sice spokojí s opékáním svých těl na jejich březích, ale někteří se budou nořit pod jejich hladiny. Někdy i dost hluboko. Navíc mezi těmi, kteří prodělávají potápěčský výcvik, se objevuje stále více příslušnic toho pohlaví, kterému jsme si zvykli (ne zcela právem) říkat slabé. Proto se nám zdálo účelné napsat něco o specifikách ženského organismu při této sportovní činnosti. Máme na mysli samozřejmě potápění s použitím dýchacího přístroje do hloubek větších než řekněme 30 m. Pokud budete jen pro radost lovit mušličky u břehu s potápěčskými brýlemi a šnorchlem, následující řádky se vás netýkají.

 

Žena je především opravdu slabší, tedy pokud jde o svalovou sílu. Má totiž (opět zcela fyziologicky) méně svalové hmoty než muž a neměla by zapomínat, že potápění představuje značnou fyzickou zátěž. Vždyť jen hmotnost dýchacího přístroje bývá 20 – 35 kg, a to není zrovna málo).

 

První zdroj problémů – krevní oběh

Při pobytu pod vodou se výrazně mění i krevní oběh. Vyprazdňuje se žilní systém končetin, ať již tlakem vody nebo případně těsně přiléhajícího neoprénového obleku. To může vyvolat závažné komplikace zvláště tam, kde je tento systém poškozen, a to bývá dosti časté právě u žen jako následek prodělaného těhotenství. Křečové žíly, i operované, představují místo vyššího rizika a jsou-li výraznější, potápění se vůbec nedoporučuje.

U žen se častěji než u mužů vyskytují i migrény, záchvatovité bolesti hlavy, které mohou potápění pořádně zkomplikovat. Jejich podkladem jsou změny v krevním oběhu mozku a mozkových obalů, které pobyt ve vodním prostředí výrazně ovlivňuje. Hydrostatický tlak, chlad, změna tlaku kyslíku a oxidu uhličitého v krvi, stres, hlava stáhnutá kuklou a potápěčskou maskou, to vše jsou faktory, které silně zhoršují nitrolební cirkulaci krve. Migréna pak nastupuje pod vodou obvykle velmi rychle a kromě bolestí může být doprovázena i jinými příznaky – poruchami vidění, zvracením a pod. Že to může ohrozit potápěčku na životě, když k dojde tomu několik desítek metrů pod hladinou, je snad zbytečné dodávat...

 

Tuk je přítel i nepřítel

Snad nejvýznamnější odlišností ženského organismu z hlediska potápění je ovšem odlišné zastoupení tukové tkáně. Jednak co do jejího rozložení, ale především co do celkového množství, které je u žen vyšší než u mužů. Je to normální a zcela fyziologický jev a nemá nic společného s žádnou nadváhou. I při stejném BMI (body mass indexu) má zdravá žena téměř dvojnásobné procento tukové tkáně.

V jistém smyslu je to výhodné: tuk při potápění a vůbec pobytu ve studené vodě chrání do určité míry před prochladnutím, které v některých vodách potápěče ohrožuje i když používá izolační neoprénový oblek.

Mnohem závažnější je méně příznivá skutečnost, že tuková tkáň váže až pětinásobně více dusíku, který tvoří 4/5 vdechovaného vzduchu. Tento inertní plyn se tedy v tukové tkáni velmi dobře rozpouští, a to je velmi významné pro vznik tzv. kesonové nemoci, největšího problému, který komplikuje potápění do větších hloubek. O co vlastně jde? Při pobytu pod hladinou vody, se dusík rozpouští v tuku tím více, čím je tlak vody vyšší a čím je delší jeho působení. To by samo o sobě nevadilo. Horší je, že při opětném snižování tlaku při vynořování se dusík zase z krve uvolňuje, a to rychleji, než se dokáže plícemi opět vydýchat. Tvoří tedy v krvi drobné bublinky, které putují cévami a mohou ty drobnější ucpávat. Následky mohou být velmi závažné a nazývají se právě kesonová nemoc (byla popsána poprvé u dělníků při podvodních pracích v tzv. kesonech, velkých vodotěsných, dole otevřených zvonovitých nádobách, z nichž byla tlakem vzduchu vytlačena voda). Proto se musí potápěč vynořovat zvolna a vždy po výstupu o určitý počet metrů musí několik minut čekat, než uvolněný dusík vydýchá. Po jaké době a jak dlouho musí čekat s dalším výstupem, to velmi přesně udávají tzv. dekompresní tabulky. Problém je ovšem v tom, že dekompresní tabulky jsou obvykle sestaveny pro mladé zdravé muže sloužící v námořních silách a nepočítají s tím, že díky většímu zastoupení tuku se v ženském organismu za stejnou jednotku času rozpustí dusíku více. Ukázalo se proto, že i při správném používání běžných tabulek dochází u potápěček k trojnásobně častějšímu výskytu příznaků dekompresní choroby než u jejich mužských protějšků! Je logické, že riziko stoupá s hmotností, a to tak výrazně, že podle některých autorů by ženám s nadváhou by se mělo potápění zakázat úplně. Bublinky dusíku dále mohou podnítit i chorobné srážení krve. Tento účinek se velmi nepříznivě kombinuje s vlivem, který mají na krevní srážlivost hormonální antikoncepční tablety, takže jsou jejich uživatelky kesonovou nemocí ohroženy více. Aktivní potápěčky by proto měly volit jinou metodu, například nitroděložní tělísko (které je z tohoto hlediska bezrizikové).

 

V těhotenství zůstaňte na břehu

Všechna nebezpečí potápění se ovšem vystupňují v těhotenství. Opět jde především o dekompresní kesonovou nemoc, o které jsme mluvili v předchozím odstavci. Dusík, rozpuštěný v krvi během pobytu pod vodou volně proniká placentou a nasycuje krev i tkáně plodu stejně, jako tkáně matky. Potíže opět nastávají až při výstupu, a to i když těhotná dodržuje režim výstupu, daný dekompresními tabulkami. Ona sama se sice přebytečného dusíku bezpečně zbavuje jeho vydýcháním, ale plod tuto možnost z pochopitelných důvodů nemá. Je odkázán na zdlouhavou cestu přes placentu a krevní oběh matky, takže v tkáních plodu dochází k hromadění dusíku a tvorbě plynových bublin nejen v krvi, ale i v buňkách a v mezibuněčném prostoru. Vzniká tak do jisté míry kuriózní situace, že těhotná žena sama je po vynoření zcela bez potíží, zatímco plod v její děloze trpí těžkou formou kesonové nemoci. Plynových mikrobublin může být tolik, že jsou dokonce viditelné ultrazvukem! Protože současně dochází k nadměrnému srážení krve spojenému s ucpáváním drobných cév v placentě (tzv. placentární infarkty), nelze se divit tomu, že taková situace zanechá následky. Rozsáhlými průzkumy v USA a Velké Británii se prokázalo, že děti žen, které se potápěly během prvních tří měsíců gravidity, byly v až v 10% postiženy vrozenou vadou! Toto procento, na kterém se podílí kromě komplikací dekomprese i toxický účinek kyslíku ve vdechovaném vzduchu na vyvíjející se tkáně plodu, je tak vysoké, že potápění v první třetině těhotenství je zdravotním důvodem k interrupci.

 

Málokterý sport je tak rizikový, jako potápění. Není divu, vždyť málokterý se provozuje v prostředí tak málo vhodném pro přežití člověka. Nehoda se může stát kdykoliv a nemusí jít o žádné výkony na hranici lidských možností. Byl popsán případ potápěčky (u nás), která po panickém výstupu z pouhých 4 metrů zemřela na vzduchovou embolii mozku!

Málokterý sport je ale na druhou stranu tak krásný a žena vůbec nemusí být ochuzena o fascinující zážitky, které přináší. Ale měla by se potápět právě pro tyto zážitky a s vědomím, že je žena. Nikoliv proto, aby sobě i jiným dokázala, že se vyrovná mužům.

 

Text o potápění vznikl především proto, že nořit se do hlubin bylo vášní i šéfredaktorky Wellnesu ing. Hanky Havlové. Nezbylo mi, než o tom poctivě nastudovat seriózní literaturu.